Dispenzační minimum a práva pacienta v lékárně

Oficiální definice říká, že dispenzační minimum je krátká výstižná informace, kterou při vydávání léků v lékárně poskytuje magistr nebo farmaceutický asistent pacientovi. Přispívá ke správnému užívání léků. Každému pacientovi by při návštěvě zdravotnického zařízení, kterým lékárna bezpochyby je, mělo být poskytnuto tzv. dispenzační minimum. Jedná se o pár základních informací k léku, které by pacient měl při užívání vědět. Při užívání nosních kapek by měl pacient vědět, že kapat by je neměl déle než týden, jinak hrozí nedokrvení a následné poškození nosní sliznice.

Jak by mělo takové dispenzační minimum vypadat

1. Lékárna by měla být uzpůsobena pro diskrétní rozhovor mezi pacientem a lékárníkem (příp. farmaceutickou asistentkou).
2. Při dispenzaci bychom pacienty, kteří nejeví zájem, měli namotivovat k užívání svých léčivých přípravků. V dobré psychické pohodě se rozhovor vede lépe, a navíc částečně dokáže pomoci i tzv. placebo efekt.
3. Každý pacient je originál, lékárník by proto měl zvážit, jaké informace a v jakém množství pacientovi při rozhovoru podá.
4. Dispenzační minimum je vysvětlením, jak správně užít léky a jak správně manipulovat se zdravotnickými pomůckami. Zároveň by měl lékárník odpovědět na otázku, proč je užívání nebo používání důležité a jaké jsou výhody pro pacienty.
5. Informace nebo rada má být vždy správná, srozumitelná, jednoznačná, a hlavně jednoduše vyřčena. Cizími slovíčky jako myorelaxans nebo anxiolytikum opravdu nikoho neoslníme a pro pacienta bude tato rada bezcenná.
6. Farmaceut nebo farmaceutická asistentka by měli být pacientovi po ruce při samoléčbě (v této oblasti je velký potenciál práce lékárníka). V době, kdy WHO klade důraz na zodpovědnost každého jedince za svoje zdraví a zároveň se snaží snížit náklady na zdravotní péči, se samoléčba považuje za pozitivní součást zdravotního uvědomění. Samoléčbou rozumíme léčbu lehkých zdravotních potíží prostřednictvím volně dostupných léků, tzn. takových léků, které jsou dostupné bez lékařského předpisu a jejichž výběru nepředcházela návštěva u lékaře. Farmaceut je též schopen na základě svých schopností a dovedností rozhodnout, kdy je samoléčba nevhodná a kdy je pacienta nutné odeslat k lékaři.
7. V lékárně by měla být vyčleněná část nebo konzultační místnost pro osobní rozhovor, pokud si ho pacient přeje.
8. Alfou omegou celého dispenzačního minima je fakt, že farmaceut poskytne slovní nebo písemnou informaci k vydávaným lékům, informuje o jejich správném užívání, interakcích s potravou či dalšími léky a dalších vlastnostech, které jsou nezbytné pro dosažení správného a bezpečného účinku. Chceme maximalizovat účinek správného užití a minimalizovat riziko užití nesprávného.

Na co má pacient v lékárně právo

Na výdej předepsaných léků, a to do 24 hodin v případě receptu z pohotovostní služby (včetně stomatologické). Ostatní recepty platí zpravidla 14 dní, pokud lékař neurčí jinak. Lékař má možnost prodloužit recept až na 1 rok. Po uplynutí těchto lhůt vám již na jejich základě lékárna léčivo vydat nemusí. Zvláštním případem je takzvaný opakovací recept, tedy recept s předepsaným léčivým přípravkem, jehož výdej se má několikrát opakovat. Ten platí 6 měsíců. Lékař má opět možnost prodloužit až na jeden rok. Lékař uvádí na takovém receptu datum vystavení, pokyn k opakování výdeje (většinou latinským výrazem repetatur) a číslicí i slovy údaj o celkovém počtu výdejů. Bez těchto údajů opět lékárna nemusí vydat. Pacient má právo i na prodloužení platnosti receptu vystavujícím lékařem, jestliže lékárna pro vás musí předepsaný lék zvlášť zajistit, lékárník má možnost prodloužit platnost receptu až o 14 dní.

Lékárna by měla poskytnout jiný léčivý přípravek s odpovídající účinností, který je hrazený stejným způsobem, nemá-li lékárna předepsané léčivo na skladě a není-li možné jej v předepsané době obstarat, tzv. generikum.

Léky podávané při hospitalizaci jsou vždy plně hrazeny ze zdravotního pojištění, pacient během pobytu v nemocnici nic nedoplácí. Lékař může pacientovi předepsat lék až další den po pobytu v nemocnici, při propuštění z nemocnice nemá pacient ten den nárok na úhradu léčivých přípravku ze zdravotního pojištění.

U zdravotnických pomůcek je situace jiná, pomůcky mohou být z hlediska použití přechodné nebo trvalé, některé náleží pacientovi, jiné jsou pouze zdravotní pojišťovnou zapůjčeny, není dovoleno zdravotnické pomůcky svévolně opravovat. Vystavený poukaz na pomůcku platí 90 dnů. Je důležité zmínit, že každá pomůcka má stanovenou tzv. užitnou dobu (směrná doba užití), např. u elektrického vozíku je tato doba 5 let, u protéz 2 roky, u chodítka 5 let, u polohovacího lůžka 10 let.

Pacient má samozřejmě právo na slušné a ohleduplné jednání, lékárník či farmaceutická asistentka by měli brát ohled na případný handicap. V lékárně by vám na požádání měli připravit IPLP (individuálně připravovaný léčivý přípravek), případně vás odkázat do lékárny, kde jsou schopni tento léčivý přípravek zhotovit. Každý zdravotník včetně lékárníků je povinen být označen jmenovkou, protože pacient má právo znát jeho jméno kvůli případným pochvalám či stížnostem.

Závěr

Pokud je pacient s lékárenskou péčí nespokojen, má plné právo vybrat si jinou lékárnu. Nikdo by pacienty neměl odkazovat do jedné určité lékárny či bránit jim v právu vybrat si svůj léčivý přípravek v kterékoliv oblíbené lékárně. Aby bylo dispenzačním minimum kompletní, musí být lékárník nejenom odborníkem na svém místě, ale v podstatě také osobním psychologem svých pacientů.

Autor textu: PharmDr. Ondřej Žák