Jan Čenský: „Sport mě drží v kondici – fyzicky i psychicky“

Pane Čenský, vypadáte stále skvěle, plný energie. Je to tím, že princové nestárnou?

Být princem je celoživotní, že jo. Princ Charles byl dlouho princem, teď už je to teda král Karel… Ale ne, já vděčím genům, mám takzvaně dobře zaseto. Já mám bezvadný rodiče, tatínkovi bylo 93, ten teda bohužel loni v září odešel, ale maminka je stále čiperka, takže já myslím, že to je tímto. Ale také se udržuji v kondici.

V mládí jste závodně běhal. Zaběháte si i dnes nebo provozujete nějaké jiné sporty?

To úplně ne. Samozřejmě hodně sportuju, protože jsme k tomu byli právě rodiči, hlavně otcem, který byl Sokol, hodně vedení. Vyrůstali jsme na vesnici v Orlických horách, tam to bylo úplně samozřejmé. V létě i v zimě se vlastně pořád sportovalo, ať už to byly vodní sporty, tenis, volejbal, kolo, běžky, lyže, bruslení, pak byl trošku jachting a začali jsme surfovat. Takže sport k mému životu patří, hlavně k volnému času.

A jakému sportu se aktuálně nejraději věnujete?

V létě je to cyklistika. Teď hodně jezdím na kole. Pořídil jsem si elektrické kolo, ale mám i manuál, takže je to pro mě takové dilema – když přijdu do garáže, zvažuji, na co sednout. Ale pak hrajeme tenis, občas fotbal s Amforou (amatérský fotbalový klub pozn. red.). Mám také hodně rád výšlapy do hor, občas se synem lezeme ferraty, a taky vodu, surf. A v zimě je to prkno a běžky.

Tak to vypadá, že nejste jen pracovně vytížený, ale i velmi sportovně.

No já jsem se teď vrátil právě z Kitzbühelu, tam jsme prožili úžasný týden, bylo to velmi příjemné. Bohužel musím taky občas pracovat, protože nemám úplně perfektního sponzora na volný čas.

Zažil jste někdy stav, kdy jste byl opravdu vyčerpaný a už toho bylo na Vás moc?

Jednou jsem to zažil, kdy mně to tělo vyplo. Bylo mi opravdu blbě a měl jsem jet na zájezd do Českých Budějovic. To si pamatuji naprosto přesně, jak jsem ležel a říkal si, že stačí jenom vstát a nastoupit do auta, oni mě odvezou, já odehraju a jedu zpátky. Ale to tělo mě opravdu nepustilo, nebyl jsem schopný vůbec vstát. A tak jsem to tělo poslechl a udělal jsem dobře. Naštěstí za mě hrál Vašek Vydra, protože pro mě vědomí, že by se kvůli mně zrušilo představení, bylo ubíjející. Takže nakonec vše dopadlo dobře.

Jedna věc je fyzická kondice, ale druhá také duševní. Jak si udržujete psychickou pohodu?

Hodně právě tím sportem. A taky mám pejska, to je dobrý parťák na to, aby vás vytáhl i za špatného počasí nebo nálady ven. A máma říká: „V lese je vždycky hezky, i když je ošklivo.” A ona je to pravda. Samozřejmě je dobré mít nějakou dobrou společnost kolem sebe, rodinu nebo kamarády. Mí rodiče mají hodně přátel a my sourozenci v tom tak trošku pokračujeme, takže máme spoustu kamarádů, ale správných kamarádů, kteří jsou připraveni pomoct, i když není pohoda.

To je krásné. Mě teď napadá, že ten Váš pracovní záběr je opravdu široký – od moderování, dabingu, divadla, filmu, seriálů až po natáčení podcastu. Co Vás nejvíce baví?

Co mě baví? Právě ta barevnost. Mě baví to, že je to pestré, že ten den není jednotvárný, mám kamarády právě v těch Orlických horách, kteří chodí do továrny, a ti mi říkají: „Já přesně vím, co budu dělat. Ráno v šest jdu do práce, ve čtyři už jsem doma a v pět v hospodě. A je to každý den stejné. A ty to máš tak, že nevíš, co se bude dít.” Říkám jim, že právě to mě baví, že každý ten den je jiný a těch disciplín je víc a že se to dá tak různě propojovat. Samozřejmě i to herectví můžete namočit trošku do moderování nebo nějaké mluvy do rádia, do dabingu, do podcastů.

A to by mě zajímalo, zda raději hrajete nebo jste sám sebou?

No to je otázka. Při moderování nemůžete hrát, musíte jít sám za sebe. A v divadle se zase schovám za postavu, že jo. Takže mě baví to, že občas vykouknu z toho svého, z té své zóny, a někdy se schovám i za ženu, třeba jako včera v představení Vousatá tetička. Když zkoušeli kolegové moderovat, tak jsem jim říkal: „Nehraješ moderátora, to musíš být ty.” Můj vzor a dokonce i přítel Marek Eben je pro mě zosobnění právě toho, jak by to mělo vypadat. Marek je skvělý muzikant, skvělý herec, ale potom jde za pana Ebena. A když s někým mluví, tak nikdy není víc, než ten, koho představuje. Nikdy se nesnaží ho překonat. Vždycky je ten, kdo před nás přináší hosta na zlatém tácu. A to si myslím, že je správná cesta.

Od minulého roku natáčíte i podcast, První dojem. Můžete nám přiblížit, o co jde nebo co má za cíl?

To vám řeknu velmi rád. V rámci seminářů na téma rétoriky, komunikace a vystupování jsem spojil síly s jednou holčinou, která je módní návrhářka a poradkyně. Ona učí, jak u toho vypadat, a já učím, jak to dělat. Jmenuje se Lenka Bernardes a přišla s nápadem, že teď jsou moderní podcasty, a domluvili jsme se, že to teda zkusíme. Natáčíme podcast pod názvem První dojem a naše motto je: „Nikdy nemáte druhou šanci udělat první dojem”, takže my zpovídáme hosty a naší otázkou je, jak zaujmout a jak udělat ten správný první dojem, protože na prvním dojmu hodně záleží.

A ještě k tomu prvnímu dojmu. Jak vy působíte na první dojem nebo jak byste chtěl působit?

Zajímavá otázka, jak bych chtěl působit. Člověk by měl působit přirozeně. Jakmile budete chtít udělat dobrý první dojem a nemáte na to, tak dříve nebo později na to okolí přijde, že jste to hrál. A jakmile přijdou na to, že jste to hrál, že to nejste vy, tak ztrácíte důvěru. A jakmile nemáte důvěru, tak je to špatné. Takže první dojem by měl být přirozený. Mám rád pohodu. Lidé by měli ctít etiketu, chovat se k sobě hezky, aby si věřili. Takže takové zásady jsou u mě na prvním místě, abych udělal ten správný první dojem, protože takhle jsem byl vychováván.

Jste tedy také školitel rétoriky a komunikace. Prozradil byste čtenářům nějaký fígl, jak zatočit s trémou a nervozitou před vystupováním?

Určitě. Tréma je zdravá věc. Nebát se trémy. Protože to je známka toho, že si vážíte té příležitosti, kdy můžete něco udělat, předvést se, dokázat. A je to také známka toho, že se soustředíte na danou věc. Ale jsou dvě trémy. Tato zdravá a pak ta špatná, kterou si nesmíte připustit. Je to jenom v hlavě. Ta druhá tréma vám může najednou zastínit všechno, co jste pro to udělali, energii, čas, vzdělání. Lidé mi říkají: „Jak si to nemám připustit? Když jsem jako svázaný, pohybuji se blbě, potím se, dýchám, koktám…” Na tenhle stav se prostě vykašlete a přeskočte ho. Nesmíte si ho připustit, normálně jděte dál. Přece si to tou trémou nenecháte pokazit.

Vy zníte, že už trému moc nemáte. Nebo ji máte hodně zvládnutou?

To byste mě měla vidět včera. Jít na jeviště úplně bez trémy také není dobré. To už pak znamená, že to takzvaně máte na háku. Já samozřejmě už umím trochu zacházet s trémou, ale není to tak, že bych šel úplně bez ní. Samozřejmě ty obavy tam jsou vždycky a myslím, že jsou i na místě. Když máte trému, tak se soustředíte.

Tak to je ale taková povzbuzující informace, že i Jan Čenský má trému.

Ano, má.

Moc Vám děkuji a ráda bych ještě uzavřela tento rozhovor otázkou: co zajímavého Vás letos čeká? Ať už pracovního, nebo osobního.

Co mě čeká? Včera mi oznámili, že budu zkoušet nové představení v březnu příštího roku, ale do té doby je samozřejmě spousta práce, teď je například plesová sezona. Ale moc se těším na Zlínský festival, kde tradičně s Danou Morávkovou moderujeme doprovodné akce. Mě vlastně strašně baví to, když nám po akci nebo plesu řeknou: „Tak za rok na shledanou!” To je největší odměna. Když se vracím na stejná místa.

Děkuji za příjemný rozhovor a ať se Vám daří.

Já také moc děkuji, buďte všichni zdrávi. Opatrujte se. Na shledanou.

Ing. Karolína Houžvová