Herečka Simona Stašová: Ráda lidem do hlediště předávám naději a radost ze života

Magazín Moje lékárna se zaměřuje na péči o zdraví a životní styl. Prozradíte nám, jak si Vy osobně udržujete kondici a vitalitu?

Na úvod bych chtěla všechny návštěvníky lékáren moc pozdravit. Lékárna je místo, které já sama osobně navštěvuji čím dál tím častěji. Včera večer se mi udělalo ječné zrno na levém oku, a tak jsem hned ráno běžela do mojí lékárny, jelikož mám příští týden nafotit plakát k mé nové premiéře divadelní hry Cena za něžnost. Na jevišti na dálku by si toho nikdo nevšiml, ale přece jen na plakátě, který mě bude provázet nejméně deset roků, by měly být oči v pořádku. Věřím, že se to do příštího týdne zlepší. V mém věku už je lékárna místečko, které si velmi hýčkám. Skoro by se dalo říct, že tam chodím raději než do krámku s oblečením. Vždycky si tam vyberu nějaký zdravý čajíček, třeba na imunitu nebo na ledviny, a mám z toho dobrý pocit. Čaje totiž zbožňuju. Vyměnila jsem je za všechny ty sladké nápoje a Coca-Coly a vozím si je v termosce i na zájezdy.

Čím si tedy udržujete kondici a vitalitu?

Je to zvláštní – když jsem si před sedmi lety pořídila pejsky, sama jsem netušila, že se mi život rapidně změní k lepšímu. Do té doby jsem cvičila denně doma na karimatce, chodila plavat do bazénu a běhala kolem domu. Dnes chodím s pejsky na dlouhé procházky, když to jde, tak i třikrát denně, a zjistila jsem, že se mi život zlepšil. Má to všechno nějaký větší smysl, než sama poskakovat.

Moji pejskové Fanynka a Pepíno jsou z útulku a právě teď mám na starosti i labradorku Sandy od mého syna Vojty a jeho ženy Helenky. Odjeli na měsíc do světa na opožděnou svatební cestu, a protože jsou milovníci zvířat, tak já teď žiju u nich se třemi psy, kočkou Miunou a rybičkami ve dvou akváriích. Žena mého syna, Helenka, je zahradní architektka, takže mají doma ještě všechny možné i nemožné kytičky a keříky, přičemž každá ta květinka potřebuje jiné zacházení – některá zalít, některá jen pokropit. A labradorka Sandy potřebuje pohyb, takže jsem vlastně pořád v běhu a v permanenci. Venku za nimi popobíhám a zjistila jsem, že je to nejlepší relax, který si můžu dopřát, a to nejlepší pro mé fyzické i duševní zdraví.

Když nehlídáte zrovna tu Vaši domácí zoologickou zahradu, jaký typ odpočinku Vám nejvíce vyhovuje? Máte nějaký oblíbený způsob, jak si dobít baterky?

Člověk především nesmí být líný. Lenost je zabiják. I když je každý člověk od přírody pohodlný – a já samozřejmě taky, tak se tomu musí naučit bránit. Člověk si na ten pohyb v životě zvykne a pak už by mu chyběl. A co je strašně důležité, tedy pro mě osobně, je neobklopovat se lidmi, kteří vás táhnou dolů, tedy takovými těmi životními mrmlaly. Jakmile potkám člověka, který si pořád jenom stěžuje a něco kritizuje, tak od něj mílovými kroky prchám. Slušně, abych neurazila, ale prchám. Naopak se obklopuju lidmi, kteří to třeba nemají v životě tak lehké, ale umějí se s tím poprat a ještě mají smysl pro humor a dodávají sílu vám. Takoví lidé jsou v životě požehnáním.

Kladete důraz na prevenci? Chodíte na nějaká pravidelná zdravotní vyšetření?

Na některá musím, jsou pevně naplánovaná. Třeba jednou za rok na endokrinologii, jelikož jsem před dávnými léty prodělala zákrok na štítné žláze a hlídají mě celé ty roky. Mám stále stejnou paní doktorku na poliklinice, kam jdu opravdu jednou za rok na krev a všechna další vyšetření, která s tím souvisí. Takhle se přišlo na to, že mám vysoký cholesterol, což by mě v životě nenapadlo, protože nemám ráda mastná jídla. No, a podívejte se, i já, která netrpím obezitou, musím brát každý den pilulku na ten „špatný“ cholesterol.

Taky se každý rok nechávám očkovat proti chřipce a covidu. Ale nikomu to nevnucuju. Mám dvě dobré kamarádky, maskérku a garderobiérku, které se očkovat nenechávají, a taky jsou zdravé. Ale pravda je, že jsou o dvacet let mladší než já. Je to o individuálním rozhodnutí, jak se člověk cítí, jestli tomu věří a jestli se nebojí. Každý podle svého.

Co otužování? Praktikujete saunování nebo třeba studenou sprchu?

Přiznám se, že to už dobrých třicet čtyřicet let nepěstuju. Pamatuju se, že jsem v mládí chodila do sauny do Podolí. Byla to tenkrát móda a určitě to mělo smysl – skotské střiky, finská sauna, bazénky s ledovou vodou… No, tenkrát jsem to vydržela, dokonce to bylo v mém měsíčním rozvrhu, ale dnes už ne.

Víte, já jsem se někdy v padesáti letech rozhodla být pouze divadelní herečkou, opravdu na plný úvazek, a nezastírám, že je to velmi náročné. Hraju deset hlavních rolí v deseti různých představeních, a pokud je chci alespoň dvakrát, někdy i třikrát do měsíce zopakovat v Praze i na zájezdech, tak to je velký výdej energie. Je to krásné a je to náročné. Mám projetou tu naši zemičku křížem krážem a našla jsem si tak moc hezký způsob žití. Trochu na kolečkách, trochu po hotelích, ale moc mi to vyhovuje. Všude se mnou jezdí moji parťáci – fenečka Fanča a pejsek Pepíno. Všichni je milují, už jsou z nich divadelní pejskové a já jezdím s pocitem, že mám strašně velkou rodinu. Takhle jsem se před lety rozhodla a nelituji. Divadlo mě drží fyzicky i psychicky nad vodou.

Je o Vás známo, že ráda plavete v moři. Máte ráda ještě nějaké jiné sportovní aktivity?

Víte, on ten čas oponou trochu trhnul, jak se říká. Ano, dřív jsem strašně ráda plavala v moři až k bójkám, ale teď už to pro mě není tak velká záliba. Plavu ráda, ale raději napříč kolem břehu. Dnes už jsem ráda, když vím, že pod sebou mám pevnou půdu, písek, na který dosáhnu. Taková nějaká jistota na tom širém moři mě už opustila. Ale pokud vyjedu na svoji milovanou Sicílii, tak se maceruji u břehu v moři pořád. Miluji prosolování a proslunění. Tam na pláži si dopřeju i masáže od čínských děvčat, které to opravdu umějí, a tak nějak to k dovolené patří.

Hlídáte si i jídelníček? Dodržujete nějaké zásady, co se týče stravy?

Dneska už se nemusím hlídat, jelikož jsem si zvykla na lehkou stravu a po těžkém tučném jídle se necítím dobře. Taky nemůžu jíst před představením, to by nebylo dobré. Takže dávám přednost dobrým snídaním a pak už něco lehoučkého v období kolem oběda kolem druhé hodiny, například zeleninu, sýry, celozrnný krajíček chleba.

Miluji caprese, což jsou rajčata s mozzarellou a olivovým olejem. Také mám ráda vločkovou kaši. Jsem tak trochu poloviční vegetarián, takže masem mě nikdo neuctí. Miluji špagety aglio olio e peperoncino s bazalkou.

A prozradila byste nám své oblíbené „hříšné“ jídlo, na kterém si ráda pochutnáte, i když není zrovna nejzdravější?

Ano, když mě to popadne – a někdy mě to teda popadne, tak si dám husu se zelím a knedlíkem, nebo voňavou kachnu s rýží ve vietnamské restauraci. Tělo si někdy řekne, a to to do mě pak padá.

V tomto vydání magazínu se věnujeme i tématu digitálního detoxu. Jak jste na tom Vy? Trávíte hodně času s moderními technologiemi, nebo si naopak od sociálních sítí a obrazovek udržujete odstup?

Víte, já už jsem opravdu starší generace, i když mám hodně mladé syny. Vojtík by mohl být mým vnukem, porodila jsem ho v jednačtyřiceti letech. Takže já už se žádné digitální zázraky nenaučím. A ani se o to nesnažím, znervózňuje mě, že tomu všemu nerozumím. A tak se držím hesla, že je to dobrý sluha, ale špatný pán. Mailuji, smskuji, hlavně využívám internet v autě na zájezdech na Duolingo, kterým stále udržuji angličtinu a hraju tu celosvětovou hru. Tomu věnuji každý den alespoň půl hodinky, jinak bych ztratila svoji těžce vydobytou úroveň a zase by mě to hodilo níž. Taky mám v mobilu foťák, jako každý z nás, a sem tam si vyfotím nějaký zaznamenáníhodný životní moment. Taky se v autě podívám, tedy pokud neřídím, což na zájezdy neřídím nikdy, na to, co se zrovna u nás nebo ve světě děje. Někdy mi na to stačí prolétnout titulní nadpisy. Facebook a Instagram mi spravují dvě děvčata a používám je jen pro své diváky v divadlech, abych je třeba pozvala na nějaké své představení.

Jak se díváte na spojení divadla a moderních technologií?

Já jsem už asi opravdu stará konzerva, a tím pádem čekám na diváky v hledišti. Žádné z mých představení jsem nedovolila natočit pro televizi, protože kontakt herce a diváka se nedá nahradit. Ano, já si počkám na ty hlavičky v tom šeru v hledišti, jak říkávala Stellunka Zázvorková, jak se jí po nich stýská. Nespěchám, trpělivě čekám, až lidé přijdou do hlediště, a pak si spolu užijeme.

Co Vás napadá, když vstoupíte do divadla?

Třeba když jdu po schodech do divadla ABC, tak si skoro pokaždé uvědomuju, že po těch samých schodech chodil na jeviště pan Jan Werich a Miroslav Horníček, moje máma a Stellunka Zázvorková. Prostě si uvědomuju tu kontinuitu toho prostředí, ve kterém teď pracuju já. A to je moc krásný pocit. Vlastně si všechny ty velikány beru s sebou na jeviště a diváci to tak trochu cítí se mnou, i když by to sami takhle nepojmenovali. Ale všichni jsou tam se mnou, moje máma určitě. Jako malá holka jsem trávila právě v divadle ABC s mojí mámou spoustu času na zkouškách i při odpoledních představeních. Zavřu oči a projdu divadlo ABC poslepu odshora od balkonu až dolů do orchestřiště a neztratím se. To je pocit, který se nedá ničím nahradit, ten si nesu ve svém srdci i na jeviště.

Jste herečkou, která zahraje jak veselé, tak vážné či tragikomické role. Co Vám osobně sedí nejlíp?

Nejraději mám role, postavy, které jsou veselé a směšné, bláznivé, které milují život a rády se smějí. Postavy plné života a štěstí. Miluju vtipné postavy, které umějí diváky rozesmát, rozproudit v nich krev a život. Takové figury si hledám a mám je moc ráda na jevišti i ve filmu a moc ráda se k nim speciálně na jevišti v reprízách vracím. Ráda lidem do hlediště předávám naději a radost ze života. Cítím, že to je i poselství divadla, proto lidé do divadla chodí.

Jaká byla či je Vaše oblíbená role a proč?

Mám jich víc. Třeba taková italská komedie Filumena Marturano. To je fantastická postava matky, která se dostala do vykřičeného domu, kde porodila tři syny, každého počala s jiným mužem, ale nešla na potrat, ty děti nezabila a dala je na vychování do rodin a sama se postarala, aby nestrádaly a měly všechno, co do života potřebují. Přede mnou jí hrála ve filmu Sophia Loren a Marcello Mastroianni a film se jmenoval Manželství po italsku. Já tuto komedii hraji se Sváťou Skopalem a je to opravdu kouzelná komedie. A velmi potřebná. Diváci se smějí a ještě si něco odnesou do svých vlastních životů.

Nemůžeme vynechat vaše monodrama Shirley Valentine v divadle ABC, které už hrajete bezmála sedmnáct roků a máte téměř 950 repríz. Určitě to do té tisícovky dotáhnete.

Pokud budu zdravá, tak o tom nepochybuji. V Shirley Valentine je celý můj život, nesu si na jeviště všechny svoje radosti i smutky, všechny své myšlenky, co mě všechno v tom životě potkalo a pokaždé mě to dostane. Je to geniálně napsaná komedie, kde je smích, pláč, uvědomění si sebe sama i láska k životu jako takovému. Na šestistou padesátou reprízu přijel z Liverpoolu autor té hry, Willy Russell, se svou manželkou a udělal mi jednu z největších poklon. Řekl před novináři, že už viděl po světě hodně Shirley Valentinek, ale že by měl napsat novou hru o tom, jak jedna česká herečka hraje tuto jeho komedii. Samozřejmě je to hyperbola, ale nesmírně mě to potěšilo a dodalo chuť do dalších stovek repríz. Pozveme pana režiséra na tu tisící reprízu, která by měla být asi za rok. Pro mě je divadlo opravdu zázrak. Je to živý organismus a nic ho nenahradí. Žádné médium nemůže divadlo přebít, nemůže ho zlikvidovat. Ani umělá inteligence. Divadlo tady bylo za antických časů a bude tady s námi další a další tisíce let. To je jistota a já, tak jako všichni, máme své jistoty rádi.

Otevřela jste nové divadlo Lucie Bílé v Karlově ulici, kde už pravidelně hrajete svá komornější představení. Takže i Filumenu Marturano a Skleněný zvěřinec. Také komedii Třináct u stolu a teď právě chystáte novou hru ke svým sedmdesátinám – Cena za něžnost. Co pro Vás znamená spojení s Lucií Bílou?

Lucka je pro mě, i když je podstatně mladší než já, dnes už žijící legenda. Zpívala léta letoucí s naším Karlem Gottem, je mnohokrát zlatá slavice a uživila by se i jako výrobkyně šperků – je to činorodý člověk se spoustou talentů. A i přes všechny své talenty zůstala skromnou holkou. U ní se mi zase potvrzuje, že čím toho člověk víc umí, tím si je víc vědom té dřiny, co ho to v životě stálo sil, a tím je pokornější a skromnější. Taková je Lucka Bílá. A já jsem opravdu poctěna, že u ní v divadle v Karlově ulici pravidelně hraji své komedie i tragikomedie, a dnes je to moje druhé domovské divadlo. Je neuvěřitelné, že téměř před padesáti lety, v době mých studií na DAMU, bylo toto divadlo studentské divadlo DISK, kde jsem absolvovala a započala svou divadelní dráhu. Teď sedím na tom samém místě u toho stejného líčícího stolečku, jen nabarveného na čistě bílo. Nějak se ten kruh nádherně uzavírá. Musím říct, že divadlo Lucie Bílé a divadlo ABC jsou mé dvě lásky. Srdečně Vás zvu.

Za svou hereckou práci jste obdržela několik významných českých i mezinárodních ocenění. Za snímek Sebemilenec režiséra Filipa Renče (2013) Vám byla udělena prestižní hlavní cena Golden Reel Awards za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu nezávislého filmu v San Franciscu v Kalifornii a také hlavní cena za nejlepší ženský výkon na mezinárodním festivalu Seoul International Drama Awards v Jižní Koreji. Jak vnímáte tato ocenění?

Děkuji, že jste mi to připomněla. To bylo moc fajn, že jsme se mohli do těch krajin, jako je Amerika a Jižní Korea, podívat a užít si těch pár dní slávy. Na obou těchto festivalech jsem byla se svými přáteli a vzala jsem i syna Vojtu, který si to opravdu užil. Starali se tam o nás jako o opravdové hvězdy a ukázali nám i spoustu jejich zvláštností, provedli nás svými nejzajímavějšími pamětihodnostmi a opravdu jsme viděli kus světa. Bez těchto festivalů bych se do těchto vzdálených koutů podívala jen těžko. Jsem za to vděčná.

Říkala jste, že na své sedmdesátiny, což je 19. března, na Josefa, budete mít premiéru své nové divadelní hry Cena za něžnost a bude to právě v divadle Lucie Bílé. Co pro Vás tahle hra znamená?

Je to veliké téma, tragikomedie, velmi vtipná, dojemná hra, které opravdu rozumím. Čekala jsem léta, až si tuto hru budu moci zahrát, až k ní dozraju, až si troufnu. Je tam celý život jako v mé Shirley Valentine, jen nás bude na jevišti o něco víc. Nádhernou roli mé dcery bude hrát talentovaná Kamila Trnková a překrásnou velkou roli astronauta si zahraje Mirek Etzler. Vyzvala jsem do toho divadelního tance ještě Otakara Brouska, Jessicu Bechyňovou a Jana Teplého. A právě Cena za něžnost bude jeden veliký dárek pro mě a pro diváky k mým narozeninám. Není nic krásnějšího, než oslavit své sedmdesáté narozeniny právě touto hrou. Budeme samozřejmě jezdit i po vlastech českých, ale v Praze nás najdete v divadle Lucie Bílé. Srdečně Vás zvu.

Vážená paní Stašová, dovolte mi Vám za celou redakci poděkovat za velmi milý inspirativní rozhovor a přátelskou komunikaci. Přejeme Vám, aby se Vám v tomto roce splnilo vše, co si přejete, a s malým předstihem bychom Vám rádi také poblahopřáli k Vašemu životnímu jubileu mnoho zdraví, štěstí a dalších profesních i osobních úspěchů.

Ing. Karolína Houžvová

Simona Stašová – osobnost českého divadla a filmu